Před dvěma měsíci jsem absolvoval pohovory celkem na dvě pozice se vzájemným měsíčním odstupem. Dlouho jsem uvažoval, zda sepsat nějaké zkušenosti, které jsem díky tomu získal. Stále jsem však nebyl schopen se k tomu odhodlat, pořád jsem si říkal, že to má čas a je lepší to psát s odstupem času, až si člověk uvědomí více věcí. Čas a odhodlání jsem nakonec našel a tak se podělím o vlastní zkušenost s pohovory v jedné pražské IT společnosti.

Na první pohovor jsem se dostal přes náboráře z Anglie, což bylo velmi zvláštní, ale na druhou stranu si hned prvním telefonátem ověřil, zda jako uchazeč zvládám angličtinu nebo ne 🙂 Vzhledem k tomu, že do Prahy to mám přes 3 hodiny vlakem, tak bych preferoval pohovor přes Skype. Nabídnuto mi to bohužel nebylo a má chyba byla, že jsem o to nepožádal. Prošli jsme tedy základní věci po telefonu. Informace o mých dosavadních zkušenostech, očekávaném platu, termínu nástupu, možnosti relokace, zaslání životopisu a nakonec kdy bych se mohl osobně na pohovor dostavit. V domluveném termínu jsem se na místo dostal s časovým předstihem, takže jsem měl ještě spoustu času na průzkum okolí a budovu společnosti. Na recepci jsem se dostavil 15 minut předem. Většinou je v pohodě když se dostavíte na pohovor s 10-15 minutovou rezervou, dříve určitě ne, může to působit rozpačitě a znervozníte tím jak sebe, tak i ty, kteří vás na pohovor pozvali, protože už ví, že tam na ně už někdo půl hodiny čeká.

Ve smluvenou hodinu mě z recepce vyzvednul manažer týmu, do kterého jsem se hlásil, vzal si s sebou také člena již fungujícího týmu na senior úrovni, aby ověřil mé technické znalosti. Trochu jsem se divil, že nebyl na pohovoru nikdo z HR, protože mě přeci jen zpovídal pouze náborář z najaté společnosti, což bylo bráno asi jako první kolo. Čekal bych totiž, že se pohovoru zúčastní i někdo z firemního HR oddělení. Pohovor probíhal celý v angličtině, což bylo v pohodě, padly otázky typu, proč chci odejít ze stávající společnosti, proč bych chtěl pracovat zrovna pro ně atd. Poté přišly otázky technické, které mě osobně vyrazily dech, zapracovala pravděpodobně nervozita a k tomu všemu jsem své zkušenosti možná přecenil vůči požadavkům na danou pozici, snad jsem čekal něco jiného. V tu chvíli mi hlavou prolétla myšlenka: „Sakra, co tady děláš?“ Po technických otázkách došlo na mé otázky vůči společnosti a to co mě zajímá, vše bez problému. Pohovor byl ukončem zhruba po 45 minutách. Z lidského a osobního hlediska jsem cítil, že jsme si sedli a bylo to super, bohužel jsem však věděl, že technicky jsem naprosto shořel. Z tohoto pohovoru jsem si odnesl ponaučení, že složité, technické otázky je dobré si opravdu pořádně promyslet a neodpovídat ihned. Případně je fajn si dělat poznámky na papír, tím alespoň ukážete, že umíte pracovat systematicky a s rozvahou. Po 14 dnech se opět ozval náborář z Anglie a měl pro mě zprávu, kterou jsem už předem tušil. Hlavním bodem mého neúspěchu byly nedostatečné technické znalosti pro danou pozici. Osobně jsem cítil, že mě tento pohovor posunul směrem kupředu i když byl neúspěšný.

Na druhou pozici jsem narazil sám při brouzdání nabídkami z LinkedIn. Zvedl jsem telefon a rovnou zavolal kontaktu, který byl u pracovní nabídky uveden. Dovolal jsem se na firemní HR, což byl mnohem příjemnější zážitek než s náborářem z Anglie 🙂 Zeptal jsem se na danou pozici, jestli je stále aktuální a po zodpovězení otázek ze strany HR jsme se domluvili na zaslání životopisu a tentokrát na skype pohovoru, což mě velmi potěšilo. Na pohovor jsem se opět přihlásil s předstihem. U online pohovoru stačí 5-10 minut, tam Vám kávu nebo vodu nikdo nenabídne, takže nemusíte mít strach, že to nestihnete dopít 😉 Rozhovor opět probíhal v angličtině s manažerkou a členem týmu na senior úrovni, který tam byl opět hlavně kvůli technickým otázkám. Tentokrát to byl šálek mého čaje, technické otázky jsem zvládl v pohodě, cítil jsem se i méně nervózní a tak nějak pevný v „kramflecích“. Po odpojení senior kolegy jsem se bavil už jen s manažerkou týmu, se kterou to bylo opět naprosto v pořádku. Znovu jsem měl pocit, že jsme si tak nějak sedli, i když to nebylo osobní setkání. Výsledkem tohoto kola bylo okamžité pozvání na kolo druhé s tím, že s detaily mě ještě bude kontaktovat HR.

Po několika dnech se ozvala recruiterka z HR a chtěla se domluvit na druhém kole pohovoru, má první otázka byla jestli je možné mít opět online pohovor. Přece jen jsem tam už jednou osobně byl, takže by se mohla zeptat na feedback předešlých kolegů a mě by to ušetřilo hodně času. Bohužel dle HR bylo nutné osobní setkání, protože to měl být pohovor s HR recruiterem, ředitelem dané IT pobočky a s dánskou manažerkou v hlavní centrále. Moc jsem to nepochopil, ale říkal jsem si, že tam zrovna bude asi na pracovní cestě, takže preferují osobní setkání. Vše jsme si odsouhlasili a stanovili termín a čas. Před samotným pohovorem jsem musel ještě vyplnit osobnostní dotazník, který má vypovídající hodnotu co jsem za člověka a co upřednostňuji. Byl to dotazník typu: 50 otázek, každá otázka tři tvrzení a vyber si to, se kterým zcela souhlasíš a se kterým nejméně. Asi to znáte, někdy prostě nevíte co vybrat. Na smluvené místo v Praze jsem dorazil opět s časovou rezervou, ohlásil se na recepci a čekal kdo si mě vyzvedne. V danou hodinu mě vyzvedla slečna/paní z HR, se kterou jsem byl v kontaktu a zavedla mě do meetingovky, kde zatím nikdo nebyl. Jakmile jsem se posadil na židli, tak mi bylo sděleno, že manažerka z Dánska bude přes videohovor a snad se připojí i ředitel pobočky. V tu chvíli mě napadla otázka: Proč jsem tady vlastně osobně? (Ponaučení pro příště, zeptej se na to co tě zrovna napadne, možná bych se dozvěděl ten důvod a nelámal bych si s tím hlavu). Po připojení všech účastníků probíhal pohovor opět celý v angličtině, technické otázky již nebyly, a tak šlo spíše o ujasnění si všech detailů, motivaci včetně důvodů proč chci pracovat zrovna pro ně. Některé otázky byly velmi zapeklité, šlo vidět, že cílí na to, aby poznali jaký typ člověka jsem a jak bych reagoval na určité situace, případně jestli jsem už nějaké takové zažil a jak jsem v minulosti reagoval. Probírali jsme také výsledky dotazníku, který jsem předtím vyplňoval. Pohovor trval hodinu a musím říct, že po této hodině jsem byl naprosto vyčerpaný, mozek vyždímaný z angličtiny a hlubokého uvažování nad některými otázkami 🙂 I přesto jsem měl znovu skvělý pocit, že pohovor dopadl dobře a pravděpodobně úspěšně. S úsměvem na rtech jsem se rozloučil a utíkal na vlak zpět domů. Doma mě samozřejmě napadly ještě nějaké otázky, které jsem přes email vyřešil HR. Zajímaly mě i detailnější výsledky dotazníku, takže jsem poprosil zda je možné to prodiskutovat online. Bylo mi vyhověno, což je super, takže jsme si zavolali, dotazník probrali a nějak mi bylo naznačeno, že to vypadá velmi dobře. Pravděpodobně mi bude nabídnuta spolupráce, jen se musí ještě počkat na jednu „zakázku“, po ní bude prý jasno. Plný radosti jsem čekal už jen telefonát s nabídkou, i když mi trošku hlavou vrtalo co bylo myšleno tou zmíněnou zakázkou. Telefonát přišel asi za 4 dny, bohužel však z odmítnutím. Důvodem byla zmíněná nevyhraná zakázka, takže nebyl důvod tuto pozici obsadit dalším člověkem. Upřímně mi tato zpráva vyrazila dech a na chvíli jsem nevěděl co na to říct, zhluboka jsem se nadechl, otřepal se a poděkoval za informaci a uzavřel to s tím, že život jde dál. Šlo vidět, že slečnu/paní z HR to velmi mrzelo, omlouvala se, ale nedalo se s tím nic dělat.

Nějakou dobu jsem cítil zklamání, protože jsem se opravdu těšil, že to vyjde.  Také mi vrtalo hlavou, proč vůbec byla tato pozice otevřená, když byla závislá na nějaké výhře byznys zakázky? Proč se mnou tedy ztráceli čas, když to všechno vlastně vůbec nebylo jisté? Máte podobnou zkušenost? Otevírají firmy pozice aniž by věděli, že dané kandidáty budou schopni zaměstnat?

PS: Ačkoli se výsledek rovnal neúspěchu, tak zkušenosti, které jsem na daných pohovorech získal jsou k nezaplacení 🙂 Člověk se opět posune o kus dále. Neúspěch nemusí nutně znamenat něco záporného/negativního.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

16total visits,0visits today